Nejprve jsem si říkala, že o naší cestě do Soulu psát článek nebudu. Přeci jen spousta lidí, co čte tento blog, již někdy v životě letadlem letěla. Nicméně společnost KoreanAir mě vcelku mile překvapila, takže jsem se rozhodla tu něco málo zmínit v rámci článku o prvních dojmech a pocitech z transkontinentálního cestování 🙂 .
Boeing 747-400
Na náš velkej trip jsme se vydali z Prahy letadlem Boing 747-400. Jako správní cestovatelé jsme si s sebou do letadla každý vzali polštářek a deku, abysme si během dlouhého letu mohli zdřímnout. Jasně, v amerických filmech si herci požádají letušku, a ta jim tyhle věci půjčí. Ale co kdyby neměli polštářky pro všechny, 🙂 že? Nástup do letadla vypadal jako fronta na banány, ale prodávaly by se čínské nudle. Prostě korejec kam se podíváte (nebo číňan? -> kdo ví… ).
Interiér letadla
V úzkých uličkách letadla se to dost hemžilo. Nojo, než se usadí víc jak 400 lidí, chvíli to trvá. A k tomu kupa letušek a stevardů, co lehkou úklonou a s úsměvem zdravila každého cestujícího. A my museli projít až do zadní části letadla… Takže se asi nedivíte, že jsem se fakt těšila, až najdu své sedadlo, drcnu si, a budu mít svůj prostor. No, sedadlo jsem našla v pohodě. Už jsem se chystala na ladný přeskok slečny sedící na sedadle do uličky, když jsem si všimla kupky věcí trůnící na mém místečku. No řeknu vám, že mě to mile překvapilo, ale i trochu naštvalo. Tu deku a polštář, které mi zabraly skoro celé příruční zavazadlo, jsem totiž táhla zbytečně. Na sedadle měl každý cestující připravenou zabalenou deku, polštář, láhev vody, papírovo-bavlněné pantofle, sluchátka, zubní kartáček a pastu. Super servis 🙂 . A v tomto duchu pokračoval i celý let.
Jak už jsem zmínila, letěli jsme s KoreanAir. Tato společnost vlastní i velkou část ČSA (což jsme věděli předem) ale i tak nás překvapilo, když v letadle plném korejců včetně personálu zazněla z interkomu čeština. Samozřejmě jen nahrané fráze, upozornění a tak. Ale i tak vcelku hezké překváko 🙂 . Hlas z amplionku nám poděkoval za výběr letecké společnosti a oznámil, že let na mezinárodní letiště v Incheonu bude trvat bez pár minutek deset hodin.
Trasa letu před přistáním v Incheonu
O samotném letu se tu nebudu více rozepisovat. Letušky stále běhaly, nabízely pití nebo nějakou drobnou mňamku. Na větší jídlo (večeři a snídani) jsme měli výběr ze tří možností. Během letu se člověk mohl bavit na malé privátní televizce v opěrce předchozího sedadla a zdarma si pouštět muziku, nové i staré filmy (i v angličtině), hry, info o letu nebo o Korei.
Protože jsme letěli přes noc a vlastně času naproti, tak jsme se snažili v letadle trochu prospat, abysme zmírnili jetlag (=spánkový deficit z posunu v čase). Ačkoliv byl let absolutně klidný, stejně jsme oka nezamhouřili. Teda zamhouřili 🙂 , ale usnout se nám nepovedlo. A tak jsme se v půl dvanácté dopoledne místního času vypotáceli z letadla dost unavení a rozlámaní. Brzy nás ale probralo skenování rohovky a otisků prstů a následné lovení našich čtyř kufříků z dopravního pásu. Cesta do hotelu byla dost dlouhá, ale vcelku nás probrala k životu. Takže když jsme ve čtyři hodiny odpoledne dorazili na pokoj, hodili jsme kufry ke stěně a šli na průzkum okolí. Večer jsme padli do postele znavení už v 10 večer a spali jako dudci až do 8 do rána. Přes den jsme očekávali nástup jetlagu, ale nic … A to ani další den, ani ten další. Možná je to tím, že jsme mladí ajťáci, co jsou zvyklí ponocovat a spát když je příležitost 😀 . Prostě zatím jsme v pohodě a posun času nijak nepociťujeme. Možná se to ještě změní po příletu do Austrálie…