Austrálie

Při letu do hlavního města Jižní Koreji jsme si říkali, že tam bude asi docela podobně jako u nás. Před odletem jsme si zařizovali ubytování a dívali se, kolik tam stojí jídlo v restauracích a obchodech. Ceny byly srovnatelné s našimi, za jídlo dokonce mírně nižší. Tím však veškerá přirovnání mezi republikami naprosto končí.

Jižní Korea leží kolem 37. rovnoběžky. Možná se vám to nezdá jako takový rozdíl od naší padesáté, přecijen jsme pořád na stejné polokouli. Ale ne, opravdu se tamní podnebí dost odlišuje. Je tam velmi dusno, horko a vítr tam po většinu času nepohne ani maličkým lístečkem na stromě. Možná je to tím, že jsme město navštívili ve vrcholu léta. Ale podle chování místních to vypadalo, že je tohle počasí pro ně klasika. Všude v prostorách metra mají výkonné klimatizace, které neuzavřené(!) podchody pod ulicemi dokáží velmi příjemně ochladit na teplotu, při které vám je skoro zima, když přijdete rozpaření zvenku. Stejně tak má každý vagón metra a městského vlaku vlastní klimatizaci, která jej neustále chladí na 17°C. To je dost rozdíl, když je venku 43°. Při cestě z letiště v Incheonu, což je předměstí Soulu, jsem v metru dost promrzla, protože cesta trvala víc než třičtvrtě hodiny. Ano, ne nadarmo je Soul druhé největší město světa. Z letiště do středu města, kde jsme bydleli, to bylo asi 65 kilometrů metrem.

Nejenže jsme si cestou do hotelu užili ledničku v přeplněném vlaku, ale také jsme toho stihli hodně vidět. Tamní metro jezdí totiž na předměstích po běžných kolejích. Až ve městě, které se rozkládá v poměrně kopcovitém terénu, je celé podzemní. Incheon se nachází částečně na ostrově, který je s pevninou spojen dlouhým mostem přes Žluté moře. No, já bych tomu říkala spíš Hnědé moře, protože se to z vlaku jevilo jako véééliká louže bahna, kde občas prosvítala voda. Předměstské části Soulu šly rozpoznat snadno. Střídaly se tam plochy zaplněné menšími rýžovými políčky s místy, kde stály snad na každém centimetru půdy obytné šedivé věžáky jeden jako druhý. Občas se do prostoru vešla i nějaká ta menší či větší továrna s velkou změtí kabelů uprostřed, oprýskanými vraty a velkým parkovištěm s hromadou starších aut.

Žluté moře pohledem z metra

Taková běžná elektroinstalace…

Když člověk přijel do středu města, ocitl se v jiném světě. Ano, stále byly kolem budovy sahající snad až do nebes. Ale tyhle měly na střechách nápisy bank, pojišťoven či automobilek (i naší letecké společnosti Korean Air 🙂 ). Byly to často velmi zajímavě architektonicky řešené budovy, na nichž bylo vidět, že se při jejich stavbě opravdu penězi nešetřilo. Luxusní budovy, hotely, restaurace i obchody byly na každém kroku. Mezi nimi se občas krčil kousek trávy, na kterém seděla vstupní brána do města z 13. století nebo historický palác postavený nejvýznamnější vládnoucí dynastií Koree. Ano, je to město plné kontrastů. Ale je opravdu krásné :).

centrum focené z parku

historická vstupní brána

Další věc, která mě v Soulu vážně překvapila, jsou samotní korejci. Jejich povaha je od té evropské tak jiná, že jsem si zpočátku myslela, že to jen hrají a stále jsem čekala nějaký šok. Ale nic nepřišlo 😀 . Abych Vám dala příklad. Šli jsme takhle po nástupišti v metru a nevěděli, kterým směrem se dát. Odhodlali jsme se zeptat, protože nápisy v kojerštině neumí luštit ani online google překladač. Očekávali jsme, že s námi třeba někteří lidé nebudou chtít mluvit – přecijen dva vyjukaní upocení cizinci s velkou bagáží mohou chtít cokoliv, že? 🙂 Ale ne, každý nám rád a s úsměvem poradil. Někdy se člověk ani nemusel ptát. Stačilo se podívat na tabuli s popisem cesty a kdokoli, kdo šel kolem, i když vypadal jako bezdomovec, hned nabídl pomoc ( a to i když neuměl anglicky a cestu popisoval jen „rukama-nohama“ 🙂 ). Jeden mladý korejský rádce mi dokonce věnoval své mávátko na ovívání, které tu používají skoro všichni. Když jsme metrem dojeli na určenou zastávku, postavili jsme se k mapě visící na zdi a začali luštit, kudy dál. Nestáli jsme tam ani dvě minuty, když přišel kluk a začal se nás ptát, kam jedeme, jaký je náš hotel, že nás nasměruje nebo zavede. Přiznám se, že jsem jméno hotelu nevěděla, tak jsem vytáhla papír s objednávkou ubytování. To už mladík držel mobil a tláskal do něj číslo z mého papíru. Ani jsem se nestihla otočit když začal žvatlat to svého smartphonu. Minutku jsme s Gregem koukali překvapeně, co že to ten týpek kutí. Ten pak ukončil hovor a oznámil nám, že máme zůstat stát u mapy, že si pro nás z hotelu přijdou! Rozpačitě jsme poděkovali – protože jsme si ten hotel vlastně chtěli najít sami, byla to pro nás výzva. A taky jsme chtěli najít po cestě nějakou směnárnu, protože jsme měli z letiště vyměněné wony jen na cestu metrem. Mladík se s úsměvem rozloučil a zmizel v davu. Po deseti minutách čekání se po schodech přihnal asi dvacetiletý kluk v černých kalhotách a tmavém tričku a mával na nás. Řekl, že je z hotelu, vzal nám jeden kufr a už se hnal zpět. Nejen že byl tolik oblečen v čtyřicetistupňovém horku, ale vůbec se nepotil! Korejci to asi neumí, protože zpocení na ulicích byli vždy jen turisti v kraťasech a tričkách, domácí v kalhotech a trikách s dlouhým rukávem vypadali naprosto v pohodě. Ale zpět k našemu průvodci. Vedl nás do hotelu a já přemýšlela, jaké dýško mu asi dáme, když máme jen velké papírovky eur. Navíc jsem četla, že se v Korei dýško nedává, tak abych ho neurazila. Kluk se stále křenil, občas něco prohodil lámanou angličtinou se silným přízvukem a šlapal si to dál do strmého kopce prostředkem ulice. Naštěstí cesta nebyla dlouhá, ale my dva došli do hotelu naprosto propocení. V hotelu nám hned dali klíče od pokoje, ručníky navíc – abysme si dali sprchu a nabídli nám, že nám vyperou oblečení v jejich pračce. No a takových zkušeností máme ze Soulu spoustu. Lidé jsou tam doopravdy stále usměvavý. Pomohou vám vždy, když jen trochu vidí, že to asi potřebujete a nic za to nečekají.

love locks trees v NP Namsan

vrchol NP Namsan – televizní věž

K pobytu v Soulu bych měla ještě zmínit zajímavá místa, která jsme navštívili. Za návštěvu určitě stál národní park Namsan s televizní věží a stromky „love locks“. V parku je podél turistických tras spousta posiloven pod stromy, které místní dost využívají. Nutno podotknout, že zahlédnout tlustého či aspoň trochu silnějšího korejce, je vážně umění. Všichni jsou hubení jako tyčka. Také jako velké plus oceňuji, že se ve všech parcích nesmí kouřit – nikde. Na některých místech jsou také veřejné knihovny pod širým nebem. Náš hotel byl kousek od známé ulice u „Myeongdong station“, kde to navečer a v noci opravdu žilo. Spousta obchodů lákala zákazníky, kteří se proplétali mezi pojízdnými stánky s dobrotami, které kempily uprostřed ulice. Co se týče památek ve městě, tak jsme byli u několika historických bran města, v několika muzeích (většina se neplatí) a v paláci Gyeongbokgung, kde jsme chvíli počkali na organizovanou prohlídku s anglicky mluvící průvodkyní. Palác se nám moc líbil, bohužel zrovna na začátku prohlídky začala velká bouře s deštěm, takže jsme často přebíhali mezi střechami paláce a nemohli si vyfotit hlavní budovy z dálky.

ulice Myeongdong

palác Gyeongbokgung

palác Gyeongbokgung

palác Gyeongbokgung

A na závěr ještě jedna hezká fotka z letadla 🙂

západ slunce nad Pacifikem 🙂